Radek Hrabčák (Alex)
14.9.2008
Jana Ledvinová
Článeček ze Slunoskratu č. 25 - představení radních (červen 2007)
Kdopak že to je ten Alex? Ti, kdo znají Vierika, nejspíš znají i mě. A přiznejme si, nebýt Vierika, asi by nebylo
Alexe ve Slunovratu. Ne že by za to Slunovrat nestál, ale ještě před několika lety se mi při slovech Hnutí Brontosaurus vybavil pouze odznáček s Brontosaurem, který kdysi dávno na začátku devadesátých let nosila má sestra na krosně. Byl to Vierik, kdo mi otevřel oči a postupně
mi podsouvala tu zážitky z víkendovek, tu fotografie a nenásilnou formou mě tak vsouvala do dění kolem Slunovratu. Do té doby znal Alex kromě Vierika a práce už jen beton. A beton, to je věc značně neživá, byť veskrze zajímavá.
Kdysi dávno chodil Alex (ale to se ještě jmenoval jinak) do školy, do Pionýra a do hudebky. Rodiče mě nutili hrát na tahací harmoniku a následně na klavír, byť já osobně pokukoval spíše po kytaře. Dnes jako zrající muž vidím, že na kytaru hraje skoro každý, ale tahací harmonika, panečku… Ti rodiče ale měli čuch! Maje ovšem vlastní hlavu, odvděčil jsem se opuštěním rodinného hnízda a usídlením se o dvěstě kilometrů dál v centru jižní Moravy.
A tady jsem potkal Vierika a spoustu dalších fajn lidí nosících zvláštní trička s Brontosaurem. A tak. Je čas na další životní skutky. Třeba zrovna s Brontosaurem.
Alexe ve Slunovratu. Ne že by za to Slunovrat nestál, ale ještě před několika lety se mi při slovech Hnutí Brontosaurus vybavil pouze odznáček s Brontosaurem, který kdysi dávno na začátku devadesátých let nosila má sestra na krosně. Byl to Vierik, kdo mi otevřel oči a postupně
mi podsouvala tu zážitky z víkendovek, tu fotografie a nenásilnou formou mě tak vsouvala do dění kolem Slunovratu. Do té doby znal Alex kromě Vierika a práce už jen beton. A beton, to je věc značně neživá, byť veskrze zajímavá.
Kdysi dávno chodil Alex (ale to se ještě jmenoval jinak) do školy, do Pionýra a do hudebky. Rodiče mě nutili hrát na tahací harmoniku a následně na klavír, byť já osobně pokukoval spíše po kytaře. Dnes jako zrající muž vidím, že na kytaru hraje skoro každý, ale tahací harmonika, panečku… Ti rodiče ale měli čuch! Maje ovšem vlastní hlavu, odvděčil jsem se opuštěním rodinného hnízda a usídlením se o dvěstě kilometrů dál v centru jižní Moravy.
A tady jsem potkal Vierika a spoustu dalších fajn lidí nosících zvláštní trička s Brontosaurem. A tak. Je čas na další životní skutky. Třeba zrovna s Brontosaurem.
