Erika Kvasničková

Článeček ze Slunoskratu č. 25 - představení radních (prosinec 2006)

Měla bych se představit pro ty, co mě neznají, takže: „Ahoj, já jsem Erika, těší mě.“ A co by Vás tak o mě zajímalo? Jaké jsem byla dítě? No přece hodné :-). Aspoň většinou. Rodiče jsem trápila, když jsem dokázala probrečet půlku noci (no uznejte, na mimino je to celkem výkon) a pak být čilá i ve dne, když moji blízcí padali únavou. Nebo třeba, když se do mě maminka snažila vpravit s láskou připravenou zeleninovou polívčičku a přitom mi v dětské obrázkové knížce ukazovala pohádku o chlapečkovi, co nechtěl jíst, až umřel hlady. Stránky knížky jsou omyvatelné, díky tomu se mi dochovala do dnešních dnů, protože všechna zeleninová polívčička, co skončila na knížce (což nebylo málo) místo ve mně se dala odstranit bez větších následků.

Co jsem dělala, když jsem trochu povyrostla? Chodit do jeslí a do školky, pak do školy. Na prázdniny jsem jezdila k babičce a dědovi do Brna – Staré Líšně, kde jsem s dědou a jeho psy prolízala lesy, chodila na pole a vypouštěla po dvorku králíky. Taky jsem jezdila na chalupu do Jeseníků, kde jsem spoustu času strávila na houpačce, která byla zavěšena na staré, košaté lípě. Houpu se ráda do dnes, i když už ne na téhle houpačce, protože větev, na které byla připevněná, se loni ulomila při nějaké vichřici ukázalo se, že stará lípa je uvnitř úplně vykotlaná. Protože tatínek byl a je skaut, přihlásil mě hned po revoluci do obnoveného Skautu. Abych řekla pravdu, moc se mi tam nelíbilo, protože ostatní holky z naší družinky byly většinou z třetí třídy, uměly číst a psát, já jako prvňáček jsem se to teprve učila, což byl pro mě při různých hrách a soutěžích handicap, navíc holky byly spolužačky a kamarádky ze školy, já jsem byla z jiné školy, prostě jsem nějak nezapadla a po dvou letech odešla. Asi rok nato mě tentokrát spolužačka přemluvila, ať začnu chodit do turisťáku. Tam to bylo fajn, jezdili jsme na výpravy, skvěle ovládali topografické značky, uzly, morseovku, postavit stan za 5 minut, ale taky to trvalo jen dva roky, pak se během měsíce celá naše družinka rozpadla.

K Brontosaurům jsem se dostala tak, že jsem o prázdninách mezi gymplem a vysokou školou chtěla zažít něco nového. A shodou náhod jsem asi během 14 dnů narazila třikrát na plakát, který zval na Brontosauří tábory. Pokaždé jsem se u něho zastavila, prostudovala ho, a když jsem ho četla potřetí, měla jsem jasno – Hrábě z Telče – tam chci jet! Tak jsem se přihlásila. Až teď si uvědomuju, jaké jsem měla štěstí, že mě organizátoři vybrali, protože jsem se hlásila až v půlce května, což už je pro holku, co se chce dostat na Brontosauří tábor, celkem pozdě, a navíc o Telč prý každoročně bývá velký zájem (to jsem slyšela, snad to není jen fáma a bude to tak i nadále). Jak všichni víte či tušíte, byl to tábor Slunovratí. U Slunovratu jsem začala a zůstala, i když jsem projezdila akce i jiných článků, nikde nejsou tak skvělí lidé jako u nás :-). Minula i kritická doba dvou let a stále se Brontosaura držím a hned tak se ho nepustím.

A co dělám momentálně teď? Učím se na státnice a dolaďuju diplomku a koukám se po volných místech v lékárně, protože letos končím (nebo bych aspoň měla) své studium na vysoké škole, obor farmacie. Snad ve chvíli, kdy budete číst tento článek, budu mít vše úspěšně za sebou a budu se moct věnovat přípravě tábora (Brontosauřího, jak jinak :-)), své zahrádce (nechcete někdo trs meďunky, nějak mi přerůstá přes hlavu, teda spíš přes záhon), tancování (to mě baví), zajedu si na nějakou víkendovku, opráším kytaru…

Zdravím všechny, co mě znají, a s těmi, co neznám, se doufám brzo potkám na nějaké akci.
Mějte se moc fajn a ať se vám vše daří.
Erika