Janča Svačinová

Článeček ze Slunoskratu č. 25 - představení radních (prosinec 2006)

Ráda si přečtu pěkné texty, moudrá slova či básně. Ale něco sama psát… To ne. To je jedna z věcí, kterou prostě neumím. Kdybyste mě poprosili, ať Vám upletu třeba svetr, tak stačí říct, jak by měl vypadat a máte ho mít. Ale článek a ještě o sobě…hmhm. Jak říká mé oblíbené heslo, když se chce všechno jde… Tak do toho!
Narodila jsem se a skoro celý život žiji v Olomouci. Měla jsem se narodit dokonce ve stejný den a měsíc jako můj tatínek. Já byla ale velký neposeda a na svět se mi chtělo už dřív. Jako miminko jsem byla velice malinká, že mě v peřince ani vidět nebylo, o to však hladovější a žravější, což mi zůstalo až do dnešní doby, a tak ze mě vyrostl pořádný macík. Prvních pár let svého života jsem bydlela s rodiči na vesnici, měla jsem ještě rovné vlásky, které mi v páté třídě trošku zdivočely a úplně se pokroutily. Všichni, když mě jako malou viděli, říkali: „To je pěkný chlapeček, po kom on je!“ Trošku jsme si s bráchou vyměnili role, on byl zase holčička.
Čas plynul. Základní školu jsem si až tak moc neužila, protože v páté třídě mě rodiče přihlásili na gymnázium, kam jsem byla přijata. Do stejné třídy se mnou nastoupila i moje nejlepší kamarádka, kterou jsem znala už od druhé třídy a kvůli které jsem na jinou školu jít nechtěla. Rodiče, jako i jindy, mě tak dlouho přesvědčovali, až docílili svého. S kamarádkou jsme se staly nerozlučnou dvojicí, všude jsme chodily spolu, všechno jsme dělaly spolu. A i když jsme náhodou někde byly každá sama, nikdo nás neoslovil jinak než „holky“. Tehdy jsem měla trošku jiné starosti než většina zamilovaných puberťáků. Chodila jsem do sboru, hudebky, orchestru, s kamarádkou jsme dělaly různé vylomeniny a na víc nebyl čas.
S nástupem na vysokou školu, jakoby osud úplně zpřetrhal naše pouta, a velké kamarádství bylo pryč. Možná nás rozdělila právě ta vzdálenost, já jsem začala studovat mimo domov, v Hradci Králové. Možná to vlastně bylo velké štěstí. Na vysoké jsem víc poznala Eriku, kterou jsem znala již dřív a která mě svým barvitým vyprávěním přivedla k Vám, k Brontosauru. V té době to byl pro mě velký dar, Brontosaurus mě vysvobodil z pocitu samoty a žití jen pro školu. Začala jsem jezdit na víkendovky, víc a víc, přidaly se tábory, trocha toho organizování. Našla jsem další smysl a lidi, kteří, jako nikdo předtím, mě dokázali přijmout mezi sebe, kteří mě měli rádi, a za to jsem jim moc vděčná. Tento rok, pokud všechno dobře vyjde, ukončím vysokou školu. Ještě pořád nevím, jakou cestou jít dál, ale vím, že bych ráda pokračovala ve studiu a využila jeho možností. Kdo ví, kam mne osud nakonec zavane, ale doufám, že vždycky najdu čas se s Vámi opět sejít.
Můj stručný životopis už znáte, ale abych se vrátila k tomu, co všechno do něj ještě patří. Něco už jsme poodhalila a dál? Ruční práce všeho druhu, hudba k poslechu i hra na klavír a kytaru, příroda. Chodící úchylku mám i ve městě, ale to přírodu nenahradí, v létě kolo, plavání, lodičky, v zimě lyže.

Hodně sluníčka všem a všude!
Janča Svačinová

Dotazníková rekapitulace:

B) skupina lidí, která se postupně vyvíjela, vyvíjí a mění a já s ní, postupně jsem přešla z role pasivního příjemce na toho, kdo přijímá druhé s otevřenou náručí

Rozepiš se o tvé oblíbené pohádkové postavě (film/kniha). Pat a Mat z večerníčku A je to. Jejich příhody velmi věrohodně odrážejí skutečné životní situace, až na to, že mě osobně často chybí důvtip dát věci opět ladně do pořádku.

Jak by ses popsal(a) jednou větou?Jednou mi jedna o deset let mladší slečna řekla, že jsem ten nejroztržitější člověk, kterého kdy potkala – to asi mluví za vše – ani „pokročilý“ věk a vysokoškolské vzdělání nezamaskuje rysy věčného dítěte.