Vracím se domů
Lidská psychika je zajímavá věc.
Dvacet dva let chodím po světě a celou tu dobu ať přímo nebo nepřímo se snažím poznat sám sebe. Porozumět sám sobě. Ani nevíte jak je to obtížné (vlastně víte). V sociologii existuje zajímavá teorie týkající se našich rolí ve společnosti. Vyplývá z ní také to, že takřka neustále hrajme nějakou nám určenou roli. Dokonce i sami před sebou hrajem různé role. Říkáme jsi "to jsi udělal dobře" nebo "teď jsi zlý". Jako bychom si museli stále utvrzovat to, kým vlastně jsme. Ale to je jen léčka. Přeci nemůžeme sami sebe vymezovat skrze venkovní mantinely. Já nejsem to, jak mě vidí ti druzí, já nejsem dokonce ani to jak bych se chtěl vidět já sám. Bohužel my jsme naučeni vidět sami sebe skrze to, co si o nás myslí druzí. Pokud vám bude tisíc lidí říkat, že jste zlí tak věřte, že si to začnete myslet sami. (tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou). Čím víc se snažím těhle omezení zbavit, tím více nalézám nová a nová.
Při mé cestě za sebou samým jsem tak někde na zcestí a nevím, zda budu někdy moci přesně vymezit sám sebe. Každý den, každé ráno, každý okamžik... Kde vlastně jsem a kdo vlastně jsem? Dívali jste se někdy na sebe a svou roli ve společnosti? Čím jste pro vaše blízké? Čím jste pro vaše kamarády? Co je to mít rád? Proc jsou nám lidé sympatičtí? Proč jsou vlastně lidi pospolu?
Odpověď na řadu těchto otázek jistě nalezneme ve vývoji člověka jako bytosti za poslední tisíce a tisíce let. Společnost se stala naším domovem, máme to instinktivně ukotveno v sobě, ve svých genech a mozcích :).
Když jsem se ptával lidí na to, jak vnímají svůj smysl života, dostával jsem velmi zajímavé odpovědi. Od těch méně vnímavých to byl výsměch, "ať se na takové blbosti neptám", od jiných to už bývaly zajímavější odpovědi. Lidé většinou zmíní své okolí, druhé lidi, žít pro ně, pro dobré skutky, které pro ně mohu vykonat atd. To je jistě velice chvályhodné, avšak opět mi tu vyvstávají další otázky. Pravda, my sice chceme žít pro ně, ale přesto sledujeme nějaké své vlastní cíle. Kupříkladu to, aby když budeme plnit tolik dobra, aby nám za to někdo poděkoval, aby si toho někdo všiml. Né vždy to tak ale musí být. Ptám se vás... Kdo umí opravdu žít pro druhé bez jediného nároku na slovo díky, na pohlazení, úsměv či alespoň pohled na radost těch druhých? Žít v černé komoře jen se lopotit a tušit, že tam za zdmi se děje něco dobrého a my tomu přispíváme. Těžko říct.
Další velký rozpor - proč tolik protěžujeme své milované? Proč se tolik staráme o ty blízké, které máme rádi a druhých si už tak nevšímáme? Protože ti blízcí nám jsou blízcí z nějakého důvodu, nějak nás obohacují, je nám s nimi dobře, mají nás rádi atp. Proto jsme ochotni kvůli nim zmeškat přednášku, kvůli nim lítat celý den po městě atd. No jo... ale potom už je to vše na sebe napojené. Nepomáháme rovnoměrně, nýbrž si vybíráme kudy sejeme své činy. Tedy jistou nemalou roli v tom všem hraje porozumění. Ostatně na jedné další přednášce nám říkali, že člověk primárně hledá shodu, podobnost xobě samému, tedy někoho kdo nám porozumí. Teď mě napadá, že i to je trochu oříšek, když sami sobě neumíme zcela porozumět, jak nám potom mohou rozumět ostatní?
Bylo by toho tolik, co bych chtěl napsat, ale nějak se mi to nedaří dostat do rukou na klávesnici. Takže někdy nad šálkem čaje třeba budeme pokračovat :-).
Hlavně v tom nehledejte žádné skryté významy a hlavně né pesimismus :).
