Moucha, něco tak běžného, že se nad ní ani nepozastavíme. Zvláště teď, v létě, kdy o mouchy a jiný létající hmyz není nouze. Jsou všudypřítomné. Naučili jsme se s nimi žít, tak jako by to byly další členové naší rodiny. Bydlí s námi, a když začnou provokovat a zlobit nás, tak je bacíme. Někdy to přežijí, někdy ne. Moc nevydrží. Každý má jistě svou vlastní sbírku zkušeností s věčným konfliktem mezi člověkem a jeho mouchou. Každý k ní přistupuje jinak, každý by mohl napsat vlastní životopis: Můj život s mouchou. Zatímco někteří se staví do pozice „muchy, zežerte si mě“, jiní vylétají z kůže, už když uslyší právě prolétnuvší masařku úzkou škvírou pootevřeného okna. Zbytek se nachází někde mezi. Otázka zní: jakto, že se moucha dokáže dostat dovnitř do domu byť sebemenším otvorem, který vytvoříme?
Sedím u dokořán otevřeného okna a vyčkávám, jaký host ke mě zavítá. Nikdo, nikdo nejde. Jakto, je to přece proti všem předsudkům, které vůči mouchám máme. Každá moucha musí přeci vletět dovnitř co nejrychleji, aby nás stačila co nejvíc vyprovokovat svým všudypřítomným bzučením, či nedej bože tím, že si na nás začne sedat. Toto její jednání záhy připraví každého o nervy. Ano, to je ono. Jak dlouho vydržíme s nervama? Jak dlouho jsme schopni zůstat smíření s tím, že náš pokoj obývá cizí host aniž nám to začne vadit? Záleží to na zvukových projevech? Zcela jistě. Pokud naše muška sedí tiše někde, kde o ní ani nevíme, je všechno v pořádku. Horší to už je, pokud hmyz vztekle cirkuluje po místnosti a víří tak prach poklidné atmosféry. Pro někoho je sice toto symbol léta, pro jiného to je ovšem důvod k vraždě. Co ovšem je pro pořádnou mouchu typické? Jaký to nenapodobitelný zvuk dokáže tento živočich stvořit? Každý jistě zná soucitný pohled na to nebohé zvíře mlátící se o skleněnou tabuli, snažíce se neviditelnou hmotu prorazit, či najít mezeru ven. Samotná konstrukce okna nedává létavému hmyzu na vybranou. Tlustý vystouplý rám tvoří kolem okna mantinel, za který se snaživec nedostane. Jediné, co vidí, je vytoužený exteriér, v dálce stromy a spoustu kamarádů svobodně se po světě pohybujících. Zkouší, tlačí, zkoumá, buší, hlava nehlava, až je s podivem, že si nepřivodí otřes mozku. Ta neviditelná bariéra však drží. „Co budem dělat? Jak se dostanem ven? No, ještě si párkrát obletím kolem této místnosti a třeba najdu nějaký jiný východ.“ Tak moucha začne znovu cirkulovat kolem dokola, letmo prozkoumá tu velkou neohrabanou živou bytost, která místnost obývá, a pak se vydá znovu hledat ztracenou cestu na svobodu. Není. Jak se sem vůbec dostala? „Proč je cesta ven o tolik komplikovanější? Zase ta bariéra...“. Zcela normální to jednání. Nezáleží na tom, že jedno křídlo okna je dokořán a druhé je zavřené. Proč si mouchy zpravidla vždycky vyberou tu zavřenou část? Proč, když se té potvoře jenom snažíme pomoct dostat se za mantinel okenního rámu, aby mohla uletět ven, oplácí nám to nevděkem a o to usilovněji se tříská o sklo aby nás víc vyprovokovala? Proč si ta hnusná moucha nenechá poradit a směje se nám do ksychtu?! Nebo proč si sakra myslí, že jí chcem zabít, a když se nám ji nakonec podaří ven „dotlačit“, si ve smrtelném potu vydechne, že taktak unikla tomu vrahounovi, co ji chtěl nemilosrdně chytit a umučit strašlivou smrtí? Nevděčnice! Proč ty debilní mouchy nespolupracujou a jenom se nám vysmívají a nervujou nás?! Možná se právě v některých uvedených pocitech při „honu na mouchu“ někdo poznal. Ano, možná to je právě smysl existence těchto živočichů. Proč jinak by byly? Nikdo nedokáže říct, jaký přesně mají v našem světě význam. Leckdo by si mohl myslet, že nemají význam žádný, snad až na skutečnost, že jsou potravou mnohému ptactvu či pavoukům. Možná tu jsou ale právě proto, aby co jak nejvíc ztěžovaly život nám, slušným lidem, a jinému zvířectvu. Možná že jsou ty potvůrky tak vychytralé a přesně poznají, co nejvíc tomu kterému objektu jejich škodolibých choutek vadí a přesně aplikují veškerý svůj um tímto směrem. A při tom si šibalsky mnou ruce a říkají si: „Jen počkej, já ti dám“.
Dnes jsem potkal velmi chytrou mouchu. Bylo to na wc, kde se koneckonců rodí značný podíl všech velkých myšlenek lidstva. Standardní situace: moucha, neboze se tluče o vyklopené sklo ventilačního okna. Očividně provokuje a nenechá člověka soustředit se na daleko důležitější věci. V tom začala ve svém záchvatu drzosti kroužit kolem mého obličeje a myslela si, jak mi to nandá. Nandal jsem to ale já jí. Nezaleknul jsem se a vytasil jsem na ni svůj chvat. Zásah a moucha nekontrolovatelně odletěla na zeď, o kterou to muselo bolet. A tu se to stalo. Ač pomatená náhlým nárazem, usoudila, že se mnou si nezadá a dala se na ústup. Naprosto bez problémů, bez jediného dotyku hmotných překážek, obletěla vyklopené okno a zmizela v projasněném dni našeho dvora. Zázrak. Něco takového jsem ještě neviděl. Moucha, která dokáže najít, ač takto komplikovanou, cestu ven. A vtom se zrodil nápad. Myšlenka. Co když jsou ti malí pidižvíkové jenom obrazem naší vlastní morálky? Možná nemají na to, aby mysleli vlastní hlavou, ale třeba dokáží vycítit a přejmout atmosféru, která se v okolí vyskytuje. Vemte si to, čím víc běsníte v záchvatu nemohoucna a neschopnosti mouchu polapit a zaplácnout, tím je tvor sám energičtější a směleji se vyhýbá vašim ranám. Šílenství produkující další šílenství. Smyčka, není cesty ven. Dalo by se to použít i obráceně? Pomohl by klid a mír v duši přimět i toho jednoduchého tvorečka k podobnému rozpoložení? Dalo by se takhle s hmyzem komunikovat? Je to asi bláznovství, ale někde jsem už něco podobného četl. Komunikace se zvířaty pomocí sjednocení myslí, tzv. naladěním na stejnou vlnu. Mohou nám rozumět? Můžeme rozumět my jim? Je to na nás, my musíme udělat ten první krok. Nemůžeme po někom chtít, aby nám rozuměl, když my sami vůbec nejsme schopni vnímat cokoliv jiného než zmatek a vztek, který kolem sebe šíříme. Tady možná tkví problém celé komunikace. Nejsme ochotni přiznat, že někdo jiný má na věc jiný názor. Teď už jsem ale od much postoupil k lidem. Vidíme jen svou pravdu a křečovitě si ji držíme ve své obraně. Jak můžeme komunikovat, když nedokážeme přijmout, že se možná mýlíme, nabídnout svoje poznatky a na veřejném prostranství otevřených rukou si sdělit svou pravdu, která je pro každého z nás výchozím stavem? Nemusíme o ni zákonitě přijít. Nemusíme se jí vzdávat. Pokud máme vůli k růstu a aspoň špetku pokory, dokážeme připustit a smířit se s tím, že naše pravda není absolutní. To je to elementární, které mnozí schovávají hluboko pod tričkem a bojí se ukázat. Samostatné jednotlivé magnety, které pouze přijímají, ale nedokážou nic nabídnout. Tak jako mouchy.
Ano, to, co tady popisuji, je nejspíš empatie. Není to nic složitého, vcítit se do role druhého a prozkoumat situaci z různých pohledů. Zjistíme tak, že pohledů je celá řada, obrovské množství. A mezi nimi ten jeden náš. Náš rovnocenný. Všechny názory jsou si rovnocenné, pokud vzcházejí z pravdy. Pak, když jsme odhodláni k přijetí této zkušenosti, můžeme s radostí růst a objevovat svět očima nejen svýma, ale také našich blízkých. A mezi tím vším, se skrývá naše vlastní vnímání, kterým si svobodně tyto získané obrazy světa roztřídíme tak, jak je komu libo. Mezi tím vším si musíme udělat pořádek sami, podle našeho vlastního vzorce posuzování poznatků. Nemůžeme přebrat cizí zkušenost, zkušenost si musíme prožít sami. Jinak se o zkušenost nejedná. V tom tkví svoboda.
A co na to naše mouchy? Inu, budou si dál létat světem kolem dokola, zkoumat, co všechno si mohou dovolit a třeba se pokoušet, ať už úspěšně, či neúspěšně, komunikovat.
Tak co, pochybujete ještě o svém mušství?
PS: Znění některých myšlenek je zformováno podle podobných, obsažených ve čtyřdílném díle Davida Gerrolda, Válka s Chtorr, zahrnující knihy: Věc pro lidi, Den na prokletí, Zlost tiší pomsta a Čas pro jatka.
PS2: Obrázek mouchy můžete původně najít na stránkách www.jenkill.com
