To sou ty pozdni navraty kdy se nechce spat a domu jit

Nejak se mi prihodilo, ze jsem ted delsi prazdninovou dobu doma a tak mam cas se opet setkavat tvari tvar se svym myslenim a vzpominkama. Letos jsem byl poprve na tabore v Jankove, poprve jsem usinal na te velike louce, pod tema krasnyma stromama, rano vstaval, budil se a zyval. Mzoural ocima a byl vdecny za tu krasu, za to ze tu muzu byt, ze tu muzu pracovat, ze tu muzu chodit ve volnych chvilich do lesa s kytarou i bez ni, zpivat a premyslet. Prostupovat tim lesem i sam sebou, dotykat se jehlici, lehat si do travy. Castokrat v takovych chivilich vzpominam na to sve "kdysi" na zazitky, ktere nejsou skutecne, na svuj "idealni svet" a rikam si ze to prave ted prozivam. Staci mi k tomu jen par starych kamelotackych pisnicek a razem se ocitam v tom vsem co mam tak rad, v tech pozdnich navratech kdy se nechce spat a domu jit, kdyz ohne dohorivaji, je konec 80 let a lide jezdi do prirody, vsichni jsou jedna rodina a kazdy to vi. Lide se maji radi a neni to nic kycoviteho je to uprimne... Vsechny tyhle chvile jsou naprosto nezapomenutelne, jsou tim co me tvori, tim cim jsem, tou hlinou, tim lesem... i tim neunavnym destem, ktery nas moril na zacatku, i vsim tim potem a namahou. ten dym mou pamet otvira.