Pod kopcem na vrcholu

Je rano. Zelene a mlade rano. Mam moc rad rana ktera jsou brzka. Ty kdy vstavam a vim ze cely ten dlouhy den je prede mnou. Uz jsem jich prozil vic jak 7 000. Nemuzu tomu uverit. Tajiva spousta dni i zazitku. Tolik okamziku o kterych uz ani nevim ze byly. Vse postupne proplouva a ztraci se. Kudy tedy vede onen vyvoj ? K lepsimu socialnimu zarazeni ? K onomu "starnuti a zmoudrovani" ??? Porad se ucime zit v prostredi kde se pohybujem. Ucime se jak mluvit co rikat, jak to rikat, dokonce i to co si myslet. Uceni je nase nejmocnejsi zbran jak prezit. Je to prirozene ale presto divne. Co potom s temi vecmi co jsme se nikde naucit nemohli ? Dneska jsem si byl lehnout a kdyz jsem se probouzel byl jsem nejak divne mimo, jakoby to telo co se zvedalo ke me ani nepatrilo, zvedalo se a ja citil jak se mi krev zene do mozku, jak to trosku zabolelo a pak jsem si sednul a znovu se vzil do uvedomnovani si sebe sama. Koukal se okolo a premyslel zda me nejak vzrusuje ten neporadek okolo nebo me nechava klidnym. Zustal jsem klidny a znovu si lehl. Kolikrat jsem vsak az prilis emotivni, jakoby cely zivot byl o takovem tom utinani co ano a co ne. Okoli nas pomalu brousi az nas obrousi a nauci co ano a co ne. Kdyz pak okoli zmizi, zvlcime. Jedina moznost kterou tu vidim je brat ten "moralni kodex" ze sebe - pomoci uvedomeni si veci, uvedomeni si a vciteni. :-chi) :-chi) :-chi)