Z deníčku účastnice aneb nejen Smích a půl…

Článek z tábora smích a půl, aneb s Tebou mě baví svět. (10.8.-21.8.2005) FOTOGALERIE Tábora

Z deníčku účastnice aneb nejen Smích a půl… Někdy na jaře: Milý deníčku, tak jsem se přihlásila na tábor. Jako obvykle pracovní, ale tentokrát ne od Rozruchu, nýbrž od Slunovratu. Jmenuje se Smích a půl aneb s tebou mě baví svět. Má to být někde v Podyjí. Je to sice za dlouho, ale těším se. Na Moravě jsem se zatím, coby východočeška, moc nevyskytovala. Ještě musím vyplnit dotazníček. Později na jaře: Tak ten tábor nebude na Moravě, ale u Hlinska. Tam jsem v poslední době s brontíky docela často. Ale co… stejně se těším. Začátek prázdnin: Tak už mi došel zvací dopis od samotného čaroděje Darmoděje. Napsal mi, co si mám vzít ssebou, kde je sraz a taky že mám zaplatit. Jsem zvědavá, jak vypadá a jaký bude, protože jediného Darmoděje znám z Nohavicovy písničky a to není zrovna pozitivní představa:-) 9.8. Sakra, zapomněla jsem zaplatit, snad to nevadí… 10.8. Dneska započalo mé putování. Hned v prvním zpožděném vlaku jsem se náhodou setkala s kamarádem Honzou a zjistila, že jede taky na Smích a půl. Cesta by byla úplně ideální, nebýt ujetého vlaku. Díky němu se náš dojezdový čas posunul zhruba o 2 hodiny, které na nás musely Evka s Martinou čekat. Ale dočkaly se, a tak jsme po malé bezdrátové poradě s Darmodějem a nadále podle návodů od Národů písma kresby a camera obscury šťastně přestáli dnešní část cesty. Po pokusu ustlat si v nejprve netušeném sousedství vos na seníku jsme raději zvolili alternativu les. Díky plachtě nad hlavami jsme na rozdíl od jiných nezmokli a bylo nám báječně. 11.8. Ráno nás vzbudila… no mě to skrze zalepené, krátkozrakostí a astigmatismem stižené oči připadalo jako kombinace kocoura v botách s hloupým Honzou. A z rozhovoru jsem pochopila, že už máme být dávno na nohou a ať si teda jdem někam pro jídlo. Jelikož se tohoto úkolu chopili Honza s Evkou, ještě jsem využila příležitosti měkkého tepla spacáku a zdřímla si. Po druhém probuzení jsem se nějak nemohla dopočítat lidí. Bylo nás o Kubu a Jaňulu víc. Protože potřebovali posilu, odešla jsem se s nimi a vyrovnala tak naše počty. Putovali jsme dál přes kopce a lesy, až nás přepadla úžasná vodní příšerka a poradila nám jak dál. Po brození potokem a seznámení s převozníkem u lanového mostu jsme zapadli do bažiny, skrze kterou jsme se pročvachtali k mudrcovi a posléze alchymistovi. Ten nás poslal přes kopec, za kterým čekala Arnošta, která nás po peripetiích konečně pustila do království Širšejší. Posléze dorazily další skupinky, proběhly nějaké seznamky a pak Tombola. Každý vyhrává báječnou porci práce a tudíž je za „chvíli“ hotovo ležení i další nezbytnosti. Večer probíhá první a zároveň předposlední setkání s Darmodějem, od něhož dostáváme radu do života a odkrýváme první díl mapy. Vypadá to na indiány. Howgh. 12.-19.8. Milý deníčku, nějak se mi přeskočilo datum. Dělo se toho tolik, že jsem tě, chuděru, nechala opuštěného na dně baťůžku a radši jedla výborné Pavliny ranní kaše, hrabala seno a posléze ho na plachtě „odvážela“ z mokřadů (to vše v teniskách a po kotníky v převážně velmi studené a mokré vodě:-)) hrála si na indiány, opice, poustevníky, řečníky, tanečníky a taky na kuchařku (ta krupicová kaše… :-)), vymýšlela modlitbičky před jídlem, poslouchala úžasné příběhy, zpívala a hrála, ale hlavně se téměř bez přestání smála se skupinkou bezvadnejch lidiček, díky kterejm jsem se toho hodně zajímavýho dozvěděla. 20.8. Jelikož jsme včera dokončili všechnu zbývající práci, dneska jsme se flákali:-) A prošli si naučnou stezku, chytali havěť v rybníce, psali si margaretky a obrečeli předčasně odjíždějícího Hráška. A vydali se na závěrečnou pouť za naším posláním. Když nám země vydala svůj promáčený poklad, naše kroky nás zavedly před posvátný menhir, kde jsme po vyřčení tajné formule dosáhli kýženého cíle a z Darmodějových rukou přijali „služební uniformu“ ochránce království Širšejší. A tou poslední programovou tečkou byla báječná hostina. Další bod pro naše kuchařinky:-) 21.8. Můj drahý deníčku, dneska už jen balíme a bouráme a jsme tak nějak naměkko (teda já určitě a ani těch nemálo PsBéček, které jsem prožila, mi nedovedlo pomoci vytvořit protilátky na smutnící chorobu před odjezdem) Ještě pár posledních fotek, kde jsme skoro všichni a jde se dál do jiných království… Díky moc vám všem a vězte, že si na vás vzpomenu nejen když uslyším… „When I’m standing on my head… Jako písek, přesýváš mě mezi prsty… Kde jsou, kdepak jsou naše velkolepý plány… Ahoj, ahoj slunko/Mery:-)…“ Zkrátka to prostě nebyl jen Smích a půl, ale rovnou Smích2 a s vámi všemi mě ten svět opravdu bavil… Dle své nespolehlivé paměti sepsala Barča