Organizátorův chleba, aneb tábor Smích a půl

Živý zážitek organizátora letošního PsB Smích a půl, aneb s tebou mě baví svět. (10.8.-21.8.2005) Sobíňov - Žďárské Vrchy. FOTOGALERIE Tábora

„Už se ženou, běž, běž, běž !!!“ volá na mě Kuriatko, když stojíme na mostě a pod námi teče Doubravka. Ani se nerozhlížím a běžím, tedy jdu na své stanoviště, kde je poprvé uvidím. Jak asi budou vypadat ? Mlaďoši ? Sympaťáci ? Usměvaví nebo naštvaní, že museli spát deštivou noc pod širákem ? No uvidíme. A tak sedím u své prohnuté lanové překážky a vžívám se do role králova vyslance, hlídače a převoznika. „Jen aby žádný z nich nespadl“ napadá mě a v rukou tisknu cyklistickou helmu. „Tu si musí každý nasadit“. Účastníci přichází, smějí se, avšak zatím jsou nesmělí a tak žádný z nich lanové překážce neodporuje (haha), nakonec projde i poslední skupinka 5 holek, uf !. „Takže tábor právě začína snad to všecko klapne“ napadá mě když si to šlapu k lesíku, k tee-pee. Přichází ledolámací vlna her a poté velká loterie. Vyhrává každý ! Zaručeně ! A tak si všichni vylosují nějakou práci, která je ještě zapotřebí v táboře udělat. Výsledkem toho je, že nám vznikla úžasná večerní hra „kalibrace tee-pee“. Jak jinak na kopci je přeci nemožné postavit tee-pee. Postupně se k slovu dostává každý s šesti dostatečně ješitných příslušníků mužského pokolení, který jediný zná zaručeně nejlepší metodu jak tee-pee postavit. „Jo tak to je jasný, to musíme trojnožku dát víc od sebe“. Plachta povylezla nahoru. „Chtěl jsem říict, že musíme ostatní tyče posunout víc dovnitř“. Plachta se opět divně pohybuje, ale u země stále není. „Dobře kluci otočíme celý tee-pee“. Pootáčíme, avšak stále marně. Volíme tedy nejmenší zlo a dáváme tyče k sobě, aby plachta alespoň někde dosáhla k zemi. „Hurá a ted už se jen nastěhovat“. Druhý den jdeme poprvé do práce, v hlavě mám živou vzpomínku na pana Daďourka, který nám práci domlouval: „Nejlepší je rozdělit děcka do skupinek 4-5 lidí, práci ať si střídají, chvíli hrabou, chvíli tahají plachty, chvíli vykládají. Pamatuj si, že když jich bude ve skupince víc jak 5, tak vždycky budou pracovat jako 5.“. Držím se této logiky a 4 skupinky se rozbíhají na 2 hektarovou louku. Pozoruji zajímavý dominový efekt. Borgova skupinka zničehonic zastane a naslouchá jeho vyprávěni. Vzápětí se přidává levé křídlo, po chvíli i pravé křidlo, to je snad vzpoura ! Já hrdý zástupce středu okatě silně nahazuji vidlemi trávu na plachtu s nadějí, že se mým nadšením někdo nakazí a pochopí, že přestávka ještě nezačala. Nepochopili. „Vzdycky musí bejt někdo, kdo umí děcka sprdnout, zavelet a říct, že se jde pracovat“. Proč ale tuhle nevděčnou roli plním já to nevím. Asi vypadám hrůzostrašně. Boříme se po kolena do vody, louky jsou opravdu nacuclé a ten, kdo nemá gumáky prožívá chodidlovou akupunkturu. Odpoledne nás čeká indiánský den. Zpočátku fyzičtější odpoledne, lanové překážky, pouť za šamanem se překlápí do uvolněnějšího zdobení tee-pee za příjemné hudby. A tak to pokračuje celým táborem. Z děcek vyrůstá sehraný kolektiv a dokonce to mezi nimi i příjemně jiskří a tak mé organizatorské srdce plesá štěstím. Né tolik mé spoluorganizátorce Kuriatku, která zde má bratra jako učastníka a je zďešena z toho jak se na něj holky „lepí“. „Hlavně ať si nic nezačne s Anykou, tu do rodiny nechci“ svěřuje se mi navečer. Směju se. Při jednom z večerních programů putujeme po stopách lidských ctností, poslední část - láska spočívá v oběhnutí lesa za každého člověka na táboře, na kom mi záleží. Zprvu si říkám „to je dobrý, les je velkej, bažiny hluboký, oběhnou to jednou max. dvakrát a zničení a mokří půjdou nejrychlejší cestou spát do tee-pee“. A tak sedím. Prší a ja mrznu, příchází první účastník a já si v hlavě vytvářím počítadlo-utěšovadlo kolik jich ješte zbývá. Vybíhá a běží. Přichází další a také vybíhá. O tři hodiny později děcka stále korzují okolo lesa, je půlnoc a já již vystřídal všechny možné rozcvičky, které by mi neubrali na tajmenosti postavy poustevníka (opatrné přešlapování v hábitu, mnutí rukou, nenápadné postáváni u zapalené louče tak blízko jak jen to jde). Drkotám zuby. Nakonec s výmluvou na zítřejší práci a všeobecné blaho účastníků prosím poslední korzující dvojici, aby se odebrala do tee-pee. Musí souhasit . Mrtví ulehám v tee-pee a zjištuji, že účastníci se mezitím rozehráli a teď vesele vyřvávají evergreeny do mých uší. S tupým pohledem a křečovitým orgovským úsměvem ulehám a doufám, že usnu. „Aspon budou zítra mrtví“. Co bych vám říkal, jediný kdo byl druhý den vláčný jsem byl já a dalsich 5 organizátorů, děcka v plni energie. Pár dni před koncem tábora, zrovna když stojíme v obchodě a kupujeme petrolej mi zvoní mobil, zvedám jej a ozývá: „Žblebte přijeď, prosímtě přijeď“ „Co je, co se děje ?“ „Přijelo nějaký auto“ „Jaký auto ?“ „Hygiena, přijeď“ Pokládam telefon a srdce mám v kalhotách. Do prčic. Letíme z obchodu a protáčíme otáčky škodovky naplno. Cestou vymýšlíme scénáře, jak jsme se chodili každý den koupat do vesnice, jak jsme vařili na kamnech ve srubu u vesnice a jak držíme hygienické předpisy o počtu záchodků, bláhovíííí. Co jim jen povíme ? Kde máme papíry? Na čí hlavu to půjde (na mou) ? Kolik to bude stát ? Co s děckama, když nám to dnes zavřou ? Bledý jak stěna vedu poslední telefonický rozhovor se Zdendou a pamatuju si jeho slova „klid, klid, klid, uvařte jim kafe a dejte jim nějaký sušenky“. Jdeme na to. Zkouším jít přímo a sebevědomě, vidím 4 pány, kteří se usmívají a mezi nimi Pavla (organizátorka) bledá jako hrůza sama, jako my. Představují se mi a vypráví, že jsou z ministerstva a přijeli se podívat na náš tábor. Hrůza postupně opadá, když zjišťuju , že se jedná o inspekci, která kontroluje kam plynou jejich dotace. Vyprávím jim o táboře a Brontosaurech a oni na oplátku vypadají spokojeně. I já. Když odjedou sním tři sušenky a padám do trávy na zem. Už může přijít cokoliv. Problémy s programem jsou rázem táááákhle prťavý. Závěr tábora byl bezvadný, přišel sám Darmoděj, každého pasoval na strážce království Širšejší a poté nás pozval na velkou hostinu. Po dlouhém otálení se vrháme ke stolům a jíme a jíme a jíme. Smějeme se takový má asi být každý tábor. Ráno přichází první depky, smutek, objímání a loučení. Děcka si berou své schránky s margaretkami a ubirají se ke svým domovům. Kdo nikdy nebyl po PsB naměkko žádný PsB nezažil…. A příští rok ? Máte pocit, že mám chuť zase dva týdny nespat, stresovat se, myslet na milion věcí, držet psychiku pohromadě a to nejen svou, vymyslet program, starat se o účastníky, tvářit se vyrovnaně, zařídit práci, lokalitu, dobrou propagaci, tunu materiálu, prostě si sáhnout až na dno ? To si pište, že mám ! Ostatně jak říká klasik Kdo nehoří nemůže zapalovat ! Tak milý Brontosauři hořte, hořte, hořte, je to zapotřebí ! Žblebt