Re: Individualismus aneb Proč se rádi skrýváme

Re: Individualismus aneb Proč se rádi skrýváme Můj starý otec, kterého si velice vážím, někdý říkává takové heslo: "Dobre žil, kto sa dobre skrýval". Jako dítě jsem s ním v tomto nesouhlasil a, ku podivu, s ním v tomto nesouhlasím ani teď. Přiznávám, nemám mnoho životních zkušeností, o které bych se mohl opřít, ale přece z toho, co jsem za těch pár let viděl, slyšel a přečetl, za největší dar, který byl člověku dán, pokládám lidskou svobodu. Nedovedu si představit nic většího a krásnějšího. No a vracejíce se k původní myšlence, svoboda a "skrývání se" jdou podle mně nutně proti sobě. Proto ten nesouhlas. Abych to ale jen tak neodbil, zastavím se na chvíli nad tím, jak takové "skrývání se" může vypadat. Na začátku knihy Souostroví Gulag se jeho autor Alexander Solženicyn zamýšlí, proč tak vyspělý a kulturní národ jako byli Rusi postihla v dvacátém století tak obrovská katastrofa, jakou byl komunismus. Když si to představíme -- desítky let dnem nocí jezdí po městech a vesnicích policejní vozy a zatýkají, většinou bez důvodu. Vždyť po několikadenním mučení se už nějaký důvod najde a osoba se ráda přizná. Nepopsatelné proudy lidí putují do táborů na Sibiř. Je pravidlem, že se jedná o cestu bez návratu. A ve městech a vesnicích panuje strach, živený falešnou nadějí -- pro mne si určitě nepřijdou, já jsem nikdy nic neudělal, já se dobře schovám a nějak přežiju. Solženicyn nad tím přemýšlí a ptá se -- proč se všichni začali skrývat, proč nezačali řvát na ulicích, bít ty posly vražedného režimu; možná několik málo výkřiků by celou mašinerii zastavilo a zničilo. Je to šokující, ale lidé se začali skrývat za jakousi falešnou nadějí. A skryli se před vším -- před pravdou, před pomocí druhému, před sebou samými. A autor přichází k logickému závěru: Jednoduše jsme si zasloužili všechno, co přišlo. V minulém století bychom takových případů skrývání se našli bohužel až příliš mnoho. A se stejně drtivým dopadem na lidskou důstojnost a svobodu. Bude však lepší podívat se, jak a za co se skrýváme dnes a jaké to má důsledky. Kupodivu, dnes se až tak nebojíme mluvit o všem a nahlas. Rádi se projevíme, využijeme svých warholovských 15 minut slávy. Máme přece své názory, přesně víme, v čem spočívají největší problémy světa, proč je tady luxus a tam hlad a hlavně, kdo za to může. Dochází tady k přesnému opaku -- zatímco naši rodiče se snažili své názory raději skrývat, potmě si pustit nějaké západní rádio a diskutovat nanejvýš po půlnoci pod peřinou, my vyjevujeme své názory a diskutujeme všude, i když někdy ani zdaleka nejsme schopni odhadnout smysl a sílu svých slov. Ale překvapivě, skrývat jsme se nepřestali. Teď se totiž skrýváme za své věty plné převzatých pojmů, u niž ani pořádně neznáme jejich definici, za názory, které přebíráme bez nejmenšího uvážení, někdy proto, že je to main-stream nebo naopak ta pravá alternativa, za ideologie, které se tváří, že jimi nejsou, ale naopak proti ideologiím bojují. Trochu konkrétněji. Není nic jednoduššího, než označit celou naši společnost za kapitalistickou a vidět v ní důvod všeho zla. Když já toto udělám, zabiju hned několik much jednou ranou. Já jsem ten, který to všechno ví a zná řešení -- zničit kapitalismus a nahnat lidi do komunit, kde budou štastně tvořit jednoho člověka. Ale ti zlí si to udělají stejně po svém. Takže za to co je teď žádnou odpovědnost nenesu. A navíc, až si příště budu něco kupovat, musí to být to nejlepší a nejvýkonnější co na trhu je. Ano, je to stoprocentně kapitalistický (rozuměj odporný) přístup, ale k tomu všemu mně žene společnost, ne já ale trh řídí můj život. A až příště půjdu kolem chrámu sv. Jakuba a osloví mně bezdomovec, nenapadne mně koupit mu někde polévku. Ja se raději zaměřím na problém Afriky a mé srdce zahoří za světovou revoluci. Díky své lenosti číst a poznávat o ní vím jen to, že vyřeší problémy lidstva a už netuším co napsal Solženicyn či Maloumian, jak si v Rusku a v Číně její realizace vyžádala přes sto milionů obětí a velká část Afriky dnes trpí právě díky ní. Tak, dobře jsem ukryl sebe i své chování za pár vět, které na pohled vypadají smysluplně a osloví každého. Při konstrukci svého úkrytu jsem použil několik pomotaných pojmů (individualismus je přece obyčejný egocentrismus, nebo ne...?), dokonale jsem se obalil jakýmsi "anti-kapitalismem" a všem musí být zřejmé, že toto je ta pravá cesta. A já říkám že není. Celá ta konstrukce totiž nepočítá s tím, co jsem vyzdvihl na začátku -- nepočítá se svobodou člověka. Jestli na první místo postavíme svobodu a jedinečnost každého člověka, pak nemůže existovat žádný "jeden človek", žádná homogenní jednolitá komunita. Až poté, když se člověk svobodně rozhodne pracovat pro druhého a svobodně přijme pomoc druhého, začne měnit svět a společnost k lepšímu. Nebude to záviset od systému, v jakém žije, protože ta svoboda bude v jeho srdci. A jelikož pocítí její nádheru, smyslem jeho života bude, aby i ostatní objevili tuto svobodu, ve které se nemusí schovávat za nálepky kapitalismu či "anti-kapitalismu". To pak povede ke změně systému, to bude revoluce v lidských myslích, která si nevyžádá lidskou oběť. Člověk pak nebude metat blesky na ty "bohaté pány v drahých autech" -- bude mu akorát líto, že oni ještě neobjevili krásu svobody člověka, ze které se on raduje. Pro něj nebude na prvním mistě nějaká bezejmenná společnost, nějaký propletený národ, ale konkrétní člověk mající tvář a jméno. Tím člověkem bude každý, koho na své cestě životem potká. Pokud se tedy přestaneme skrývat za hesla a pojmy, uvidíme před sebou velký úkol -- objevování svobody a krásy nás samých a každého člověka kolem nás. Naše snažení tak dostane nový rozměr a žít bude pro nás radostí.