V této podkapitole se budeme věnovat zvládání trémy a dále mimoslovním signálům. Tréma, strach před vystoupením, provází každého, a to i zkušené herce, řečníky apod. Určitá dávka napětí je dokonce prospěšná, protože připravuje naše tělo i mysl k výkonu. Kdybychom byli úplně v klidu a bylo nám jedno jak vyspoupení dopadne, pravděpodobně bychom nepodali dobrý výkon. Tréma nás však nesmí ovládnout a ochomit naši mysl a práci těla, proto je důležité porozumět příčinám trémy a pozorovat její „příznaky“. Užitečné proti trémě je, můžeme-li si dopředu prohlédnout místnost, kde budeme přednášet, a odzkoušet si všechny prostředky a pomůcky. Při vlastním projevu pak nebudeme věnovat energii na adaptaci na nové prostředí, popř. nás nebudou tížit otázky typu „jak se vlastně zapíná to laserové ukazovátko“. Pokud naše vědomí přijme novou zátěž jako realitu, nastane změna chování spočívající v přizpůsobení se nové skutečnosti. Pokud se tak nestane, dojde k odpovědi na stresový podnět přípravou organismu na boj či útěk (zvýšení tepu, dechové frekvence, apod.). Při opakovaných stresech je pak organismus zbytečně oslabován „falešnými poplachy“.

Jak tedy čelit stresorům? Racionální úvahou si pokusíme zjistit příčiny našeho napětí a strachu. Bojíme se např. toho, že zapomeneme, co máme říkat, nebo si málo věříme, máme obavu z posluchačů? Cílem je zaměřit se především na:

• kontrolu stresových podnětů – přípravě projevu věnujeme velkou péči a tím získáme lepší pocit v sebe sama (projevem bude jistota v hlasu, postoji, gestech), změníme způsob, jakým spouštěče stresu hodnotíme (sami jsme absolvovali mnoho přednášek a víme, že maximálně nás může potkat nezájem posluchačů), změníme způsob, jak na spouštěče zareagujeme – naučíme se uvolnit se, lépe dýchat

• kontrolu myšlenek – negativní myšlenky se snažíme „přefrázovat“ na pozitivní (např. negativní „Určitě zapomenu, co mám říct dál“ přetransformujeme na „Když nebudu vědět jak dál, mám připravené body v předloze“)

• kontrolu emocí

• kontrolu chování – zde jde předvším o nácvik „řeči těla“, tj. mimiky, pohledů, vzdálenosti od posluchačů, tempo a tón hlasu apod. Jak obecně bojovat s trémou? Zapamatujme si následující pravidla boje s trémou:

• Říkejme si: „Dokážu to!“ („Mám lidem co říct“, „Zvládnu to“) – protože pozitivní myšlení pomáhá překonat problémy

• Přestaňme se vyhýbat tomu, z čeho máme strach – pokud si nevyzkoušíme projev před publikem nevíme, jak jej zvládneme (je lepší si napřed vyzkoušet projev před několika lidmi a teprve pak předstoupit před celou posluchárnu)

• Představme si, jak to bude krásné, až to dokážeme – posílení myšlenkou na úspěch v prezentaci nás rozhodně vede dál

• „Prohru“ berme jako příležitost poučit se – měli bychom analyzovat, proč se nám to nepodařilo (špatně jsme se připravili, lekli jsme se významné osobnosti?) a tréninkem tyto chyby odstranit

• Naučme se uvolňovat se – relaxací získáme pohodu, klid a sílu

Důležitým a mnohdy opomíjeným faktem v projevu jsou tzv. mimoslovní signály, tedy to co jsme v první kapitole nazvali neverbální komunikace. Přesto právě neverbální projev tvoří to, proč si daného člověka zapamatujeme. Uvědomme si, že dojem na posluchače uděláme již příchodem k místu, ze kterého budeme přednášet (a to právě tím jak neverbálně komunikujeme). Říká se, že za prvních 15 sekund přednášky si o nás udělají posluchači dojem jako o osobě, proto jim nedávejme záminku, aby si mysleli, že jsme nervózní, nejsme si jistí apod. Další 2 minuty (ať již přednáška má trvat 10 minut nebo 2 hodiny) máme na to, abychom posluchačům představili naše téma (pozor - nás jako osobu jsme již představili během prvních 15 sekund!). Po těchto dvou minutách si posluchači udělají názor na naši přednášku, a pokud jsme je dostatečně nezaujali, „vypnou“. 95% procent lidí pak tvrdí, že nejde ani tak o obsah přednášky, ale skutečně o neverbální komunikaci, o zaujetí lidí, o výrazové možnosti obličeje, pohyb těla, či změny tón hlasu.

Ještě jednou čím při proslovu neverbálně komunikujeme? Komunikujeme pohybem těla, postojem a držením těla, gesty, mimikou a pohledy. Podle pohybu těla posuzují posluchači řečníka již podle chůze k řečnickému stolku. Jdeme-li rychle, prozrazuje to naši nervozitu, vztyčený postoj budí dojem sebevědomého člověka, nejistá chůze může působity ustrašeně a prozrazovat pocity malé sebedůvěry. Ve chvíli, kdy jdeme k řečnickému pultu, bychom se měli uvolnit a soustředit se na obsah svého projevu. Před vystoupením zaujmeme pohodlný a pevný postoj, stojíme rovně (ale ne strnule), nepobíháme ze strany na stranu, ale nestojíme „jak tvrdé Y“ (krokem k posluchačům získáváme kontakt s publikem). Po ukončení projevu odcházíme důstojně a pevným krokem (neskáčeme radostí, že už je konec). Poloha těla a konfigurace jeho jednotlivých součástí je pro mnohé posluchače dostatečně srozumitelnou řečí. Podle polohy těla se dá poznat řečník, který je v pohodě, sklíčený, s obavami, kdo je jistý a sebevědomý. Starosti a nejistota jsou vyjádřeny postojem se shrbenými zády, s pohledem do země a nepevným krokem. Vzpřímený postoj a přímý pohled pak provází sebejistotu řečníka. Měli bychom se vyvarovat stání „jak solný sloup“ (řeč je pak méně dynamická). Postoj, kdy stojíme s rukama sepjatýma a volně spuštěnýma před tělem, je pro nás posilující pozice, kterou ztrácíme kontakt s publikem (totéž platí o zkřížení paží na prsou). Široce rozkročený postoj s rukama v kapsách svědčí o malé úctě k posluchačům a budí dojem lhostejnosti a neohrabanosti (někdy jde o vyjádření vlastní nejistoty). Ruce založené za zády a zvednutá hlava jsou pak brány jako samolibá, nadřazená póza. Gesty rozumíme pohyby rukou, hlavy, těla. Gesta mají obrovskou sdělovací funkci jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Lze jimi vyjádřit náš nesouhlas, projev zoufalství (lomení rukama) nebo naopak radost, nadšení apod. Stane-li se naše gesto součástí sdělovacího repertoáru, většinou tak činíme nevědomě a automaticky. Sdělení je pak citově silnější, srozumitelnější a zvyšuje názornost řečeného (gestem člověk často srozumitelně naznačí, co je schopen udělat, aby své přání prosadil). Gesta mohou dokreslovat, co v dané chvíli říkáme, ale zároveň mohou vyjadřovat i opačná sdělení – slovně můžeme projevit kladný vztah k dané problematice, ale gesty vztah záporný. Psychologie pak považuje gesta spolu s mimikou k nejdůležitějším klíčům čtení myšlenek a pocitů partnera při dialogu. Gesta mohou mít různou intenzitu, u stolu gestikulujeme jen zápěstím, zatímco ve velké přednáškové místnosti používáme až celou paži.

Na závěr vzpomeneme jednoho významného státníka, který je považován za mistra v používání gest, jde o bývalého amerického prezidenta Billa Clintona. Pokud shlédneme jeho projevy, ve všech podporuje své sdělení gesty, které pak činí jeho projev daleko účinnější (narozdíl např. od současného prezidenta Bushe). Mimika je sdělením pomocí výrazu obličeje, lidská tvář je nejdůležitějším sdělovacím prostředkem, odráží citové stavy, postoje lidí a má i zpětnou vazbu na sdělované informace (člověk vidí co s partnerem v debatě informace udělala). Poměrně vzletná věta, že „úsměv je světlo v okně obličeje, které ohlašuje, že srdce je doma“ dává jasně najevo již řečené – výrazy obličeje citlivě modelují vnitřní psychické stavy člověka. Z lidské tváře jsme schopni odečítat štěstí, překvapení, pocity jistoty, radost, klid, spokojenost, zájem, ale i strach, smutek, rozčilení, nespokojenost, neštěstí, nezájem pohledů, o úhel pootevření zorniček, průměr zornice, tvary vrásek kolem očí, mrknání apod. Z pohledu partnera lze vyčíst spoustu věcí, jen namátkou: sebejistí lidé se dívají přímo na člověka s nímž hovoří; upřený a tvrdý pohled může zastrašovat a je známkou hněvu; dívat se v rozhovoru partnerovi přes ramena nebo vedle něho může naznačovat nadřazený postoj nebo nezájem; klopení očí může svědčit o nervozitě a nesmělosti. Při projevu dbáme o navázání kontaktu očima s posluchači, vystoupení je pak osobnější a vřelejší. Hlas, tedy jeho výška, síla a barva, je rovněž to, co může zcela ovlivnit naše řečnické umění. Můžeme modulovat výšku hlasu, vyjádřit důraz, získat si pozornost publika (jak zvýšením síly hlasu, tak i ztišením naší řeči) nebo můžeme využít pomlky, či zopakování faktů pro lepší zapamatování dané skutečnosti. Rovněž opsání jedné věci více způsoby činí tuto věc či skutečnost lépe pochopitelnou a zapamatovatelnou.

Na závěr nám dovolte malou radu, zkuste se podívat na přednáškách svých kolegů, kolegů v oboru apod. co se Vám líbí, kdo Vás zaujal a naopak, kdo se Vám nelíbil a vyhodnoťte si, proč tomu tak bylo. Zanalyzujte si chování řečníka, jeho připravenost, charisma, gesta apod. a z toho vyslovte své závěry. A rovněž si zapamatujte, že bez tréninku se dobrým řečníkem nikdo nestane!

Zdroj: prfup.cepac.cz Projekt OP RLZ Opatření 3.2-0275 Cepac Morava, 2007