Základní článek Hnutí Brontosaurus Slunovrat
Rétorika a prezentace - Kapitola 3. Příprava a přednes projevu
24.4.2008 Jana Ledvinová
pokračování
Ze starověku je známá věta: „Básníkem se člověk rodí, řečníkem se stává...“. Podle Cicerona je úkolem řečníka především: • dokázat pravdivost tvrzení • získat sympatie posluchačů • přimět posluchače, aby jednali podle jeho přání. Aby dokázal působit na posluchačův intelekt, cit a vůli, musí si osvojit pět částí rétoriky: • sebrání, volba a vymezení látky • rozdělení a uspořádání látky • stavba řeči a slohové vypracování • naučení zpaměti • přednes. To všechno si řečník osvojí teoretickým studiem, napodobováním vzorů a cvikem. Řečnické dovednosti je potřeba rozvíjet, pěstovat a udržovat, podobně jako sportovci cvičí nejdůležitější základní pohyby. Příprava řeči Nejdůležitější částí přípravy mluveného projevu je určení jeho cíle. Položíme si otázku čeho bychom chtěli svým vystoupením dosáhnout. Zvážíme, zda náš projev má posluchače spíše inspirovat nebo motivovat, aktivizovat. Zda se zaměříme na předávání nových poznatků a informací nebo na ovlivňování posluchačů, na změnu jejich názorů a postojů. Téma svého mluveného vystoupení zvažujeme vždy s ohledem na posluchače. Před vystoupením si zjistíme jaká je úroveň vědomostí posluchačů (zda je to skupina stejnorodá či různorodá), složení podle pohlaví a věku. Zvažujeme, které argumenty by mohly vyvolat příznivou nebo naopak negativní reakci. Každé publikum vyžaduje jiný způsob výkladu, jiný výběr jazykových prostředků. Předpokladem úspěšného vystoupení je hluboká znalost problematiky, o níž budeme hovořit. Zvolené téma musíme ovládat v širokém kontextu a v návaznosti na příbuzné vědní obory. Máme-li zvolené téma řeči začneme se systematickou stavbou projevu: nejprve necháme volně plynou myšlenky, potom mezi nimy najdeme souvislosti a připravíme opěrné body a pak vytvoříme vlastní stať.¨ Výběr a použití vizuálních pomůcek Mezi vizuální pomůcky patří grafy, tabulky, obrázky, apod. Vizuální zobrazení by mělo být krátké a výstižné nechceme-li posluchače uspat. Zásadně se vyhýbáme nepřehlednému nakupení dat (tabulka 3 x 3 řekne daleko více než tabulka s deseti sloupci a dvaceti řádky). Textové zobrazení píšeme heslovitě a v bodech. Dbáme na dostatečnou velikost písma (ne méně než 20 bodů), obzvláště u grafů. Je dobré používat barvy k odlišení či zvíraznění textu, ale musíme pamatovat, že všeho moc škodí a když prezentace hýří všemi barvami není to ideál. Stejně bychom chtěli upozornit na možnost různého znázorňování barev na počítači a na „stěně“ místnosti (nejčastější problém je červená barva na modrém pozadí, která v případě monitoru počítače vypadá skoro bezchybně zatímco v projekci na stěnu ji nelze přečíst). Vlastní řeč V rétorice je známá průpovídka: „Řekni posluchačům, co jim řekneš – řekni jim to – řekni posluchačům, co jsi jim řekl“. Teda v úvodu mluveného projevu řekneme posluchačům strukturu našeho vystoupení „o čem budeme hovořit“ (většinou zdůrazníme čím se zabýváme a proč právě my hovoříme k tomuto tématu). V závěru pak shrneme nejdůležitější myšlenky tohoto projevu, v případě „přesvědčovacích“ prezentací uvedeme nějakou výzvu či prohlášení. Důležitou otázkou projevu je čas. Ten je většinou předem daný (nejsme-li autokratičtí státníci na Kubě apod.) a je bezpodmínečně nutné jej dodržet. Zároveň si na počátku naší mluvní praxe musíme dát pozor na neúměrně dlouhé odbočení od tématu či na zestručnění výkladu vzhledem k unavenému a apatickému publiku. Je nutné vyzkoušet si časové rozvržení našeho projevu předem a ponechat si nějakou rezervu (většinou jsme při skutečném přednesu daleko víc nervózní a tak se můžeme rychle dostat do „časového skluzu“). Nyní si dovolíme naznačit co by měl přednes obsahovat a naopak čeho bychom se měli vyvarovat: • měli bychom velmi dobře rozumět tomu, co říkáme (vyvarujme se používání cizích slov před osobami, které by jim nemuseli rozumět, přirovnejme náš vědecký problém k něčemu „pozemskému“ apod.) • není účelné jít za neobvyklostí (neobvyklé slovo ze slovníku posluchače zmate, neokouzlí) • připravený projev si předem vyzkoušíme, abychom věděli, že sami sobě rozumíme (tím že věci vyslovíme, se jim učíme lépe porozumět) • s připravenou řečí musíme být vnitřně ztotožněni, stát si za tím, co říkáme • musíme skloubit obsah a formu projevu (perfektní vědecký výsledek podaný nezáživně upadne do zapomění zatímco „horší“ výsledek můžeme podat tak, že bude vypadat jako objev na Nobelovu cenu) • improvizace projevu se nedoporučuje, kupí se zbytečné věty se spoustou parazitních slov (jako, prostě, vlastně, že, tedy atd.) Přednes projevu v dnešní době vyžaduje umět projev nazpaměť a přednášet bez poznámek, případně se dá u začátečníků přimhouřit oko nahlédnou-li občas do poznámek (je absolutně nemyslitelné připravenou řeč posluchačům přečíst). Na závěr uvedeme několik podmínek kultivovaného projevu. Důležitým předpokladem je jasná a logická stavba řeči. Při delším projevu je dobré zařadit i osnovu řeči. Všechny přechody od jednoho tématu k jinému musíme vyjádřit zcela jasně a jednoznačně. Stylistická výstavba mluvených projevů vyžaduje krátké věty, ne nabubřelá souvětí. Při přednesu počítáme s psychickou únavou posluchačů. I přes zajímavý projev klesá po 10 – 15 minutách pozornost publika. Řečník může zvládnout situaci tím, že zařadí do svého projevu odlehčení, pozornost může upoutat i vhodnou modulací hlasu, použije řečnickou otázku. Dobrý řečník by měl ovládat rovněž spisovný jazyk, a to jak mluvnickou a větnou stavbu, tak slovní zásobu a zvukové prostředky řeči, měl by být pro posluchače osobností, ale neměl by se předvádět, trapnou situaci přejdeme a nevracíme se k ní, kritiku neodmítáme. A především, máme na paměti, že formu projevu vytváříme společně s posluchači! Navazujeme kontakt s publikem, neustále sledujeme jeho reakce, snažíme se vytvářet souhru spolupráce mezi námi a posluchači. Zdroj: prfup.cepac.cz Projekt OP RLZ Opatření 3.2-0275 Cepac Morava, 2007