Základní článek Hnutí Brontosaurus Slunovrat
Rétorika a prezentace - Kapitola 1. Řeč a rétorika
9.4.2008 Jana Ledvinová
Povinnou součástí mého studia na vysoké škole je kurz Management vědy a výzkumu. Všichni jsme byli otrávení, když jsme se dověděli, že tímto kurzem musím projít: "To zase bude otrava a ztracený čas poslouchat řeči, které nám nebudou k ničemu..." Nemusíme dělat žádnou zkoušku, jde jen o účast a napsaní testu. Po několika prvních lekcích jsem si uvědomila, že věnovat tomuto kurzu celé tři hodiny týdně není zase tak strašné. Probíraná témata byla pro mne zajímavá a nejen to. Myslím, že i pro budoucnost přínosná. Proto bych se s Vámi v několika kapitolách ráda podělila o zajímavé poznatky.

Řeč je brána jako fenomén kultury člověka, zdá se, že je oním znakem člověka, jímž se nejvýrazněji liší od světa zvířat. S řečí pak spojujeme vznik náboženství, filozofie i vědy. S řečí (mluvením) souvisí věda o mluvení RÉTORIKA, jejíž původ lze nalézt ve starém antickém Řecku. O Atéňanech se říká, že byli „milovníky poslechu“, protože v té době, kdo chtěl být veřejně činný (včetně případných soudních sporů) musel umět přednést svoji řeč.

Asi bychom byli nespravedliví, kdybychom nezmínili 4 velká jména Řecké rétoriky. Sokrates významně rozvedl umění dialogu jako součást svého filozofického učení. Platon nazýval rétoriku psychagorií, čímž měl na mysli, že řečnické umění je „kouzelným voděním duší“; zároveň kladl důraz zejména na odpovědnost řečníka a jeho morálku.

Sokrates, Platón, Aristoteles
Aristoteles považoval narozdíl od Platona rétoriku spíše za umění než za vědu. Posláním rétoriky je hledání cesty k pravdě. Řeč je nástrojem komunikace, který pomáhá při řešení problémů. V jeho spisu Rétorika (374 př.n.l.) vypsal řadu zásad, které zůstali platné dodnes:

• Invence – posláním řečníka je v úvodní etapě shromáždění veškerých podkladů a dat pro vystoupení

• Organizace – získaný materiál je potřeba utřídit a zpracovat do logické struktury projevu (úvod, stať a závěr)

• Styl – pro zvážení způsobu řeči je nutné uvědomit si dvě rozhodující věci: kteří lidé budou projevu naslouchat a jaký bude charakter přednášeného projevu (humorný, poučný, oslavný atd.)

• Zapamatování – dobrý řečník si musí text zapamatovat a hovořit v kontaktu s lidmy

• Přednes – řečník musí zvolit prostředky, aby ho lidé slyšeli (síla hlasu), rozuměli mu (artikulace), mohli sledovat posloupnost jeho argumentů; řečník by měl mít i své charisma

Za nejslavnějšího řečníka starého Řecka byl považován Demosthenes. Proslul především velkou snahou, usilovnou prací a vůlí, s níž překonával osobní nedostatky potřebné k řečnictví (Demosthenes cvičil slabý hlas a potíže s dechem běháním po pobřeží a překřikováním příboje moře). Demosthenes se později vypracoval na politického řečníka (vzpomeňme jeho Filipiky, tři bojovné řeči proti Makedonskému králi, který chtěl zbavit Athény samostatnosti) a velkého učitele řečnictví. V Demosthenově projevu se objevila rovněž několik zásadních věcí pro budoucnost celého řečnictví: řečnické otázky (otázku, kterou si sami položíme a sami na ni odpovídáme, např. „Proč tak hovořím? Proto abych...“), zdůrazňoval silná stanoviska („Ne, tomu tak není, rozhodně tomu tak není!“), často používal přirovnání a metafor. Jeho věty byly krátké, úderné, řeč jasná a srozumitelná.

Co se týká antického Říma i zde samozřejmě byli velcí řečníci, jmenujme známého Cicera či Quintiliana. V jejich spisech se objevují hluboké úvahy nad řečnictvím a úloze rétoriky. Cicero pak považoval řečnictví za vrcholnou formu lidských schopností a nejdůležitější součást politické praxe (ach jak to v politice s řečnictvím vypadá dnes...). Zajímavě probíhalo vyučování v antické řečnické škole: učitel seděl v místnosti na vyvýšené židli a vyučování začal vyhlášením tématu na daný den, podělil se s žáky o rady, jak k tématu přistoupit a jak je možné ho rozvinout, každý sám pak téma zpracoval do projevu (v Ciceronově škole šlo o projevy s tématy vztahujícími se k životu nebo k soudnímu jednání). Jakmile žáci text zpracovali, učitel ho opravil a pak se jej žáci naučili nazpaměť. Vystoupení každého jednotlivce bylo pak posuzováno jak učitelem tak i spolužáky.

Česká rétorika či ve staročeštině řečená „mluvokrása“ má v naší historii rovněž několik významných jmen. Rektor pražské univerzity Mistr Jan Hus byl proslulým kazatelem, který dokonale ovládal řečnickou teorii i praxi. Bohuslav Balbín proslul výukou rétoriky na jezuitských školách (ve svém spisu Quaesita Oratoria učí řečnickým prostředkům formou dialogu učitele se žákem). Jan Amos Komenský ve své učebnici Zpráva a naučení o kazatelství čerpá u antické rétoriky a rozlišuje čtyři zásady mistrovské řeči: bohatství slov (použití synonym a použití opisů), srozumitelnost, líbeznost (obsah řeči, příjemný hlas, gesta) a mocnost (slovo má být mocným nástrojem „kazatele“). Jedním z nejdůležitějších pravidel pro tehdejšího, ale i dnešního řečníka, je požadavek znalosti věci („Dobře přehlídna věc, poplyne tobě sama řeč“), bez které zcela ztratí náš projev svůj význam. Z doby národního obrození pak nutno vzpomenouti ještě Josefa Dobrovského, který zpracoval českou mluvnici, a Josefa Jungmanna, profesora rétoriky a poetiky, který se zabýval rétorikou jako vědní disciplínou.

Zdroj:
prfup.cepac.cz
Projekt OP RLZ Opatření 3.2.-0275
Cepac Morava, 2007